Hozier, Jackie And Wilson / Sarah Kane, 4.48 Psychosis / Madeline Miller, Circe

Hozier, Jackie and Wilson / Sarah Kane, 4.48 Psychosis / Madeline Miller, Circe

VELVET GOLDMINE (1998) dir. Todd Haynes

I wish I wrote the way I thought Obsessively Incessantly With maddening hunger I’d write to the point of suffocation I’d write myself into nervous breakdowns Manuscripts spiralling out like tentacles into abysmal nothing And I’d write about you A lot more Than I should

- I Wish I Wrote the Way I Thought, Benedict Smith

Van Gogh details

17. listopadu jsem se stavila domů...? vždycky se nějak zastavím, když mám použít slovo doma, je tak vyprázdněný a nějak divně studí. podobný, jako když jsem asi před měsícem seděla v noci na studený lavičce a tekly mi slzy a sopel z nosu, protože mě zas dostihlo, jak zapomenutelná jsem a mráz kolem ani z poloviny nestudil tak jako chlad uvnitř mých vlastních útrob. husí kůže a reálnej pocit, jako by mi po zádech jezdila ruka Smrti. záchvěv suicidality, touha se prostě vypnout, aby to přestalo bolet. 

Hodně teď používám slovo “komunita”. Říkám, že si potřebuju najít svou komunitu. Tight-knitted group of my own. Potřeba patřit někam, konečně. Před 4 rokama to bylo poprvý, co jsem měla pocit, že jsem našla svoje lidi. V klubu, kterej kvůli dementům, co nevidí přes svoje vlastní předsudky, už zanikl. Diy scéna potetovaných lidí s ve vythriftěných hadrech a s piercingy na obličeji. Bytosti, co se hýbou do rytmu hc kapel na veganských beneficích. Mám z lidí strach, měla jsem strach i z těchhle lidí, moje minulý vanilkový já s jedinou modifikací - obarvenými vlasy. Byly to nápisy na záchodech, který mě přesvědčily, že sem patřím. Nálepky na kachlících za práva zvířat a letáčky s veganskými akcemi. Lgbtq vlaječka, cedule, na který tenkrát bylo něco ve smyslu: no homophobia, no racism, no sexism. Nikdy, nikdy jsem nezažila, že by mě tam někdo obtěžoval, naopak mi tam bylo líp než kdekoli jinde. Je to paradox, nitro jako horká čokoláda za drsnou slupkou. Pach umělýho kouře, plísně a trávy. Po nějaké době jsem si začala zapamatovávat tváře lidí, vystalkovala jsem na scokách jména. Protože chci někam patřit. Potřebuju najít svý lidi.  

Alienated. Další slovo. V češtině odcizený, ale to není ono. Necítím se jako cizinec, ale jako mimozemšťan. Nikdy jsem nezapadala to těch úzkejch školních kolektivů, mohla jsem nějakou dobu předstírat, ale po nějaký době jsem zas začala vyčnínvat, trčet. Deformovaná mysl nezapadá do soukolí.  

Nedávno jsem přemýšlela nad oblečením a hudbou, věcma, který frčely v době mýho dospívání na vesnici vprostřed zapomenutýho kraje. Mikiny, kšiltovky, hadry derivovaný z hip hopu, co přivlastnily tyhle taky předem zapomenutý děcka. Holky s příliš drsnými způsoby, aby se trochu vyrovnaly těm starším klukům, těm příliš křupanským idolům, příliš maskulinním, hrubým a budoucím vařičům pika. Or whatever. Myslela jsem na soundtrack z Projektu X , Black eyed peas, Scary movie a Shakiru nebo Davida Guettu, všechny ty popkulturní sračky, který mi řipomnají depresivní základku, který tvořily kulisu šikaně a bitkám na autobusový zastávce a prvním cigaretám. Dokud jsem si nenašla něco svýho, dokud jsem neuviděla, jak moc z toho trčím. Taky značkový hadry a snaha stylizovat se do úplných vyvrhelů. Později to bylo ještě trapnější geekovství ve stylu the big bang theory a LMFAO. 

 A pak jsem tady byla já. S vlasy, který jsem si sama barvila černým Palette tajně asi o půlnoci v zamčený koupelně. S černou tužkou na oči, která se naprosto nehodí k mýmu podivnýmu tvaru očí, s černým lakem na nehty a s jakýmikoli hadry černý barvy. A později černý náramky na rukách, který “nenápadně” kryly jizvy, protoře co bych to jinak byla za emo, že (haha. Not realy.).  

chtěla jsem bejt Gerard, chtěla jsem hrozně něam patřit. Jenže tenhle rychlík už ujel, MCR měli svou největší slávu jaksi za sebou, měla jsem asi sedm let zpoždění, podobně, jako jsem měla x let zpoždění v případě punku, grunge, rock’n’rollu a metalu, nebyla jsem u toho, když se psaly hudební dějiny. Byla jsem teenager zrovna v nějakým hluchým období, kdy nic reálně charismatickýho k mání nebylo. Nebo mi to aspoň tak přijde. Popík, Guetta, lady gaga mi v tý době taky mic ještě neříkala. Kdyby billie eilish přišla v tý době, působila by jako zjevení a já bych z ní skoro určitě byla naprosto hotová.  

Ale našla jsem si to svoje, nakonec. Předtím to byli HIM a jejich prokletej básník Vile Valo. Romantizace smrti, láska jako synonymum sebevraždy. A naopak. Proč mě máma nedokopala na psychiatrii dřív mi je fakt záhadou. Někdy v tý době jsem objevila tumblr. Heuréka! 

Tehdy mi přišlo, jako by to byla platforma přesně pro mě. Absence českých blogerů, takže jsem se nemusela ani bát, že by mě někdo nějak poznal (?). Už dřív jsem byla depresivní, takže mi všechny ty černobílý gify pořezaných rukou s cigaretama a podobný srandy přišly jako pohlazení po duši. Po tom, co jsem se dostala přes pocit, že se dívám na něco, na co bych se dívat neměla. Je to asi divný, ale v době a sociální bublině, kde jsem se tehdy nacházela, bylo duševní (ne(zdraví a všechno s tím související tabu. Principy “kluci nebrečí” se tak nějak aplikovaly i na holky, všichni museli zapadat do normy, protože se kolektiv řídil mottem “žer nebo buď sežrán”. Kolektivní traumatizace, duševní mrzačení. Kvůli ničemu.  

Tak jsem objevila tumblr a přišlo mi, že sem chodí všechny ty usoužený duše ze všech koutů světa, protože smutek je univerzální jazyk. Bylo to srozumitelný, srozumitelnější než můj přítomnej všednodenní svět na základce (a pak střední) a linulo se to skrz prostor i čas. Citáty dávno mrtvých spisovatelů a spisovatelek, rockových ikon, umělců a umělkyň. Naše kolektvní utrpení, který jsem denně tajně do ranních hodin prolézala jako speolog. Koncentrovaná hořkosladká bolest prosakující skrz tmavě modrý background.  

Holky v martenskách nebo converskách, flanelový košile, černý silonky, tmavá rtěnka a choker na krku. Neo grunge byl v tý době moje aspirace, moje evangelium., něco “mýho”. Něco tak povrchního a obyčejnýho, jako je olbečení a...stejně jsem se bála odlišovat, vyčnívat, byť jen trochu. Tohle bylo už na střední, ale myslím, že se mi základka zaryla hluboko pod kůži a přichytila se tam háčky. Kromě grunge, arctic monkeys a lany del rey mě tumblr přivedl do mnohem temnějších vod...ne, nepřivedl. Já jsem už totiž byla na té dráze a střetnutí bylo nevyhnutelný...