Hozier, Jackie And Wilson / Sarah Kane, 4.48 Psychosis / Madeline Miller, Circe

Hozier, Jackie and Wilson / Sarah Kane, 4.48 Psychosis / Madeline Miller, Circe

Je to přesně pět let. Celý tohle období mi přijde jako procházka skrz horečnatý sen, něco, co je už tak dávno a přitom je to jen pět let. Jako první trip, jako zhulený pochodování na zastávku po škole, jako všechny ty nikým jiným neviděný věci, který jsem dělala, do hlubin vlastního mozku pohřbený, zamčený v truhle a hozený do moře zapomenutí. Pohled do zrcadla osamělosti v přeplněným klubu a ožralý usmátí se na tu druhou na druhé straně...Melancholie podzimu. Připomíná mi to každej rok tohle období. Když přijde babí léto a to se rychle přetransformuje v podzim, nejdřív estetickej a pak už jen depresivní, když už opadají barevný lupeny a zůstanou jen holý větve. První rok to bylo nejtěžší, trigger v podobě mýho okna na koleji, trigger v podobě vůně rozkládajícího se listí ve škarpě a v podobě tmy, která se snášela dřív a dřív. Každej rok se ukončuje další cyklus, další letokruh na mý paži.  

S cizím člověkem poprvý, začátek mý sebedestrukce, sestup do Tartaru. Je těžký přestat mluvit v metaforách, říct to narovinu. Schovávám se za slovama.  

Poslouchám ambient a moje myšlenky prostě volně plynou. Předtím to bylo snadný, všechny svý texty jsem psala bez autocenzury, jako proud vědomí a asociací. Teď je to těžší, bojím se, co mi moje vědomí naservíruje, co na mě vyplivne ze svých útrob a že se z toho složím. Od letošního léta věřím svý hlavě ještě o něco míň po (nejspíš?) panický atace během přehřátí organismu, kdy mi mozek začal generovat obrazy nemoci a smrti, věci úplně zapomenutý a zahnaný...ležela jsem na matračce v morkým prostěradle s nohama na židli a nemohla se přestat třást.  

Proto jsem vůči svý hlavě skeptická víc než dřív.  

Procházím starý fotky na flešce. Některý jsou zničený, digitální stopa je míň trvalá než fotka z analogu. Stovky fotek z Anglie a z Německa, který jsem si u ž nikdy neprohlídla. Ráda bych asi svou gympláckou verzi smazala taky, odstřihla se, jako jsem se odstřihla od svý verze ze základky. Aspoň si to myslím, ale vždycky mě dožene ve snech. Viděla jsem poprvý svoje video z maturáku. Při nástupu jsme tancovali v párech, samozřejmě. Jako jediná jsem tancovala s holkou, můj bf se na mě vykašlal před rokem a tancoval už s někým jiným. Asi spolu nechodili, vlastně je mi to u prdele. I tehdy bylo, tehdy jsem byla moc v depresi, abych ho řešila, snažila jsem se udržet naživu samu sebe.  

Bylo to fajn, když jsme byli spolu. Po dlouhý době jsem měla aspoň iluzi toho, že někam patřím, že mám kamarády a kamarádky, jsem jedna z těch popular high school girls. Pro jednou na opačným konci spektra, ne pod palbou posměšků a šikany. Nejlepší bylo, že mě tahal ven ze svý ulity. Na rok a půl jsem se chovala jako teenager. Byla jsem mezi lidma, opíjela se na party s ostatníma a pro jednou nehnila ve svým pokoji. To samozřejmě skončilo, jakmile jsme skončili my. A pak jsem se ještě víc stahovala, protože jsem si rok a půl nedívala pozor, nechala jsem ostatní pohlídnout přes svý obraný valy, kurva. Rotting in my room it is. Obsesivní sledování youtube videí, záchvaty úzkosti o nedělních odpolednech, smrad svíčky a mýho těla v nevětraným pokoji, kterej se tak snadno mohl metamorfovat ve smrad mýho těla v rakvi. Nebylo to poprvý ani naposled, rok a půl byla jen výjimka z pravidla, glitch, chyba Matrixu. Jako když se zatouláte v obchoďáku někam, kde nemáte co dělat. Jen pro personál. Popular only. Teď jdi do prdele.  

Nevím, proč jsem z toho nevycouvala. Asi kvůli té druhé holce, měla jsem pocit, že mě potřebuje. Spíš to byla z její strany laskavost, prokázání služby té chudince, která zůstala na ocet. Nevím, proč jsem se na to nevysrala, asi jsem byla tolik v depresi, že jsem 90 % času nevnímala, co se děje. Pár hodin před plesem jsem se máčela ve vaně a měla pocit, že je moje tělo z oceli. Pomalými pohyby si oblíkla šaty, nechala se učesat, nechala se odvézt. Asi jsem nechtěla zklamat rodiče tím, že bych se neúčastnila. Všechno se to nějak dělo beze mě. Přemýšlím, jak se cítili, když nás viděli jako jiný dvě, který tančí spolu. Nemůžu si pomoct, myslím, že na nějaký úrovni ze mě byli zklamaní. Já jsem nad tém přemýšlela jako nad progresivním krokem, proč by museli heteronormativní párečky určovat úplně všechno? Pravda ale je, že to mohl být kdokoli, ale byla jsem to já, protože se na mě vysral bf. A s tímhle vědomím jsem se na to posraný video poprvý koukala a přišlo mi to ponižující. Jako by bylo třeba dát na odiv, že jsem nežádoucí, jsem ta vyřazená, ten odkrojek, ten zbytek. Protože vím fakta. Protože vím, jak to bylo.  

Lituju samu sebe, mám patetickou náladu. Koukám se na sebe a vidím ten effort, fakt jsem se snažila, aby mi to slušelo, ikdyž jsem měla chuť se utopit ve vaně. Je to hrozný, ale doufala jsem, že si mě všimne a třeba si sám pro sebe řekne, že mi to sluší. To jsem ještě byla mladá a pěkně blbá.  

Van Gogh details

it’s rot girl autumn! we're decaying alongside the trees!