Asphodelandbelladonna - Untitled - Tumblr Blog

Silly little stuff i’ve found in my drafts

odtrhávám se od světa hloupými způsoby. celý hodiny poslouchám podcasty, exorcismus vnitřního světa. disociace pomocí nerdských teorií, nerelevantních vět. cokoli. chodím po bytě - jsem druhý den na home officu - a stěhuju stůl k oknu. nemyslím, měla bych na sebe bejt docela pyšná, uklidila jsem byt, vytřídila odpadky, přesunula svůj kancl z gauče k opravdovýmu stolu. ale reálně jsem neudělala nic. nic. jsem unavená, protože si tak často slibuju, že konečně udělám něco, tu věc, kterou odkládám už tak dlouho a pak jsem sama ze sebe znechucená a navíc vystresovaná. s oblibou na sebe kladu požadavky. velký požadavky, ale možná nejsou tak velký, možná se prostě nedokážu smířit s tím, že jsem neschopná.

je to zvláštní cyklus, moje ppp je spojená s produktivitou a leností. vlastně je to něco, nad čím jsem se potřebovala už nějakou dobu zamyslet, kde se to vzalo a proč to pořád existuje.

Možná to byla falešná vzpomínka, možná se to stalo později.

Autor se prohrabuje krabicí starých deníků a snaží se chronologicky seřadit události tak, jak následovaly za sebou. Je to těžký, protože musí doplňovat mezery mezi jednotlivými událostmi, zámlky a vynechávky, když věděla, že to, co se jí děje, je příliš hrozné, než aby se o tom dalo psát v deníku, příliš to bolelo, než aby to rozpitvávala znovu ve vlastní hlavě, znovu a znovu to prožívala. Vytěsnění, snaha o tom nemluvit, nepřemýšlet o tom, dělat, že se to neděje.

Fight or flight?

Boj nebo útěk?

Vždycky to byl útěk, vždycky to byla její weapon of choice. Od úplnýho začátku, nejdřív jako maladaptivní snění během dne, snění o lepším světě, snění o někom, kdo jí pomůže, snění o drogách, které by si mohla vzít a všechno v její hlavě by se konečně ustálilo, uklidnilo, utišilo. Ve 13 si píše o deníku, jak by si přála mít po ruce trávu, která by to všechno vymazala. Ve 13 se poprvé opije pivem a vínem a okamžitě si tuhle formu útěku od sebe zamiluje. Alkohol jí přináší euforii, kterou si přeje cítit pořád místo svojí melancholie a úzkosti. Krade cigarety a namlouvá si, že mají taky moc změnit stav vědomí. A pak je tu sebepoškozování, další forma útěku. A mnohem, mnohem později si konečně obstará i tu trávu, éčko a dokonce perník...Ale ta touha po útěku, ta snaha se dostat “někam pryč”, tu je možné najít už v době, kdy jí bylo 13.

Predispozice k vytvoření závislosti, predispozice pro budoucí průsery. Možná je to nediagnostikovaný autismus, který je přidán do toho mixu jako divoká karta mnohem později, ale docela dobře vysvětluje, proč se cítila celý dospívání jako vyvrhel. Mozek, který funguje trochu jinak, je trochu jinak nadrátovaný a tím pádem trochu jinak vnímá realitu. A samozřejmě je to něco, co ostatní jaksi instinktivně vycítí, jako pach cizí kočky. Kolikrát si v deníku pokládá otázku, co je to “to”, co ji vyčleňuje? Proč si vybrali ji, zvlášť když ještě před pár roky byla tolik oblíbená a “ta chytrá”?

Dynamika se změnila poté, co přišly další děti z mnohem menší, mnohem zanedbanější a podfinancovanější školy. Přinesli s sebou nové formy tortury, protože to byl asi způsob přežití tam, když máte mezi sebou mladé sociopaty a děti z vážně dysfunkčních rodin, kde se objevuje násilí a zanedbávání. Začne si myslet, že je to slabost, kterou z ní cítí, že dokáží rozpoznat ten jiný pach někoho, kdo je slaboch...

Byla dřív slepice nebo vejce? Byla deprese následkem nebo příčinou? Mladá duše vysoce senzitivní malé holky, trhaná na kusy mezi těmi hormony a agresí poháněnými kluky, kde neexistuje nic, co by převyšovalo hmotu, tělo, maso... Nebo melancholie, která se jednoho dne snesla tak, jako generace předtím a začala malou holku nutit k izolaci a podivínství, které se dalo přehlížet a tolerovat jen do určitého bodu? Byl to tlak od jejích 13, otázky, kdy si najde kluka a jestli už někoho má, podprahový signál, že je koneckonců žena, zatím v kokonu adolescence, ale jednou bude jejím posláním plodit a vařit? Že je koneckonců masem, jen masem a tělem k naporcování? Vyrůstat v oblasti, kde se daří katolické víře, vám vyleptá v mozku nečekané spojnice a cestičky. Bylo to vyhoření z tlaku, který na sebe kladla od 1. třídy? Celou svou posranou existenci zaměřuje na to, aby byla nejlepší, a tak se hroutí, když dostane z matiky 2-. Byl to táta a jeho selektivní slepota k jejímu snažení, byla to jeho agrese a facky, jeho smsky, ať si nezapomene žákovskou ve škole? Byla to jeho totalita, rozpadající se ego založený na práci a píli, o něž přišel během krátké doby na pracáku? Byl to pradávný gen, malfunkce v mozku, která zařídila, že její praděda zkousl hlaveň brokovnice a stiskl spoušť? Byly to stejné neurony, které má její babička v hlavě a které bez přestání vystřelují chemické vzruchy blížící se zkázy, Apokalypsy a Armageddonu, zatímco leží v posteli a snaží se usnout s tepovkou 200/m? Byla to ta věc, o které se nemluví, ale opona postupně padá, když zjišťuješ, kolik příbuzných je na antidepresivech?

Jak se stane, že se člověk zblázní?

2011

TW: sh, sa, violence

Jako skoro u všech záležitostí v životě, i k tomuto momentu vedla spletitá cesta nedorozumění, omylů a mentálních zkratů. Když si totiž tiskla ostří zalamovacího nože ke kůži na ruce, přesně tahle otázka jí prošla hlavou: Jak jsem se sem dostala?

Samozřejmě věděla, jak se dostala na chladnou zem koupelny, věděla, odkud vzala nůž. Nedokázala ale dohlédnout na konec toho dlouhého řetězce událostí, na ten amalgám bolesti, osamocení a vzteku, který ji konečně na tohle místo poslal. Někdy přemýšlela nad tím, jak by vypadal její Očistec, která vzpomínka jí už dekády vyleptává v mozku díry. Dřív si myslela, že by to byla tahle, ale pozdější vzpomínky se ukázaly jako velká konkurence.

Předcházel tomu dusivý vztek a úzkost. Stála ve spíži a poslouchala tátu, jak řve na cestě po schodech dolů. Nadával, jako ostatně poslední dobou často. Od doby, co přišel o práci, sledovala den za dnem, jak se mění v nerozpoznatelnou osobu. Byl jako zvíře v kleci, které je den ode dne vzteklejší. Zdálo se, že je doma stejně zaseknutý a izolovaný jako ona. Možná právě to byla ta věc, která ho na ní nejvíc dráždila, možná v ní viděl tak moc sebe...

Střešním oknem byla vidět jasná letní obloha. Krásný den. Opravdu, krásný den na první ochutnávku něčeho, co ji bude doprovázet dalších 13 let života. Někdy pronásledovat jak lovecký pes, někdy jenom pozorovat z dálky, někdy to bude jenom myšlenka podobná neodbytnému hmyzu, která se pořád vrací. Teplo slunečních paprsků znovu rozhoupalo olůvko úzkosti v hrudníku. Který den to asi byl? Kolik léta už odteklo odtokem ve vaně? Kolik dnů života jí ještě zbývá, než přijde ten nejhorší, ten, kterého se obávala od konce června? Ta myšlenka zkroutila její vnitřnosti jako mokrý ručník. Jo. Kolik času už mi proteklo mezi prsty?

Začátek prázdnin pro ni představoval břeh ostrova, na který se z posledních sil plazí skrz dorážející moře. Poslední týdny se zdály nekonečné, možná proto, že už nebylo co dělat kromě gumování starých učebnic a přebírání nových. Zhnuseně zjistila, že je její učebnice češtiny skoro celá pokreslená lihovkou a už předem se děsila dne, kdy učitelka uvidí některou ilustraci vylepšenou přikresleným penisem v puse. Bylo v tom něco děsivě primitivního.

Nenáviděla je, nenáviděla jejich zpocená těla, hrubost a vulgárnost všeho, co dělali. Gesta a zvuky, všechno, co dokreslovalo skoro každou mučivě dlouhou přestávku. Nenáviděla mutací ještě hlubší hlasy, ve kterých se ten její topil. Jako smečka hyen se kradli po chodbách a vyhlíželi si kořist, oběť pro další rituál vlastní maskulinity, pro potvrzení hierarchie smečky. Nebyla úplně nejvýš na jejich menu, ale pořád dost vysoko na to, aby měla dennodenně strach.

A když skončila škola, najednou to všechno...přestalo. Úplně všechno. Myslela, že se toho nedožije a najednou byla v bezpečí. A první týden byl skvělý. Zjistila, že posledních deset měsíců zadržovala dech. Konečně mohla nabrat do plic vzduchu tolik, kolik jí jejich kapacita umožňovala. Konečně mohla svléknout brnění a všechny ochranné vrstvy, které si vytvořila jako nějaký brouk, který se snaží adaptovat na nové nehostinné prostředí. Bylo ticho. Bylo úplné ticho. A to ticho trvalo stále. Tolik se soustředila na vlastní přežití, že si ani neuvědomila, že s ní nikdo nebude, až přežije. Měla si to uvědomit, měla to vědět. Měla na to být připravená, že se stane mrtvou ve chvíli, kdy vypadnou z vrat školy, kdy nebude existovat úkol nebo test, který by mohli opsat...samozřejmě neměla na mysli svoje trýznitele nebo ty, kteří se prostě jen smáli a přihlíželi, ale přece jen tu byl někdo, na koho spoléhala. A neměla. Neměla spoléhat na nikoho a teď byl prázdný displej Nokie prostě jen hořká připomínka toho, že je sama. Nakonec mobil někam odložila a nechala vrstvu prachu, ať se na něm usadí.

Na to všechno toho dne myslela a něco se uvnitř ní zlomilo. Představovala si, jako by ji všechna ta agrese a vztek naplňovala jako nějaká černá melasa. Nebyl to její vztek, nepatřil jí, ale jako by se dokázal dostat skrz buněčné membrány a naplnit její samotnou podstatu. Jako by se v tom svinstu topila, měla dojem, že se udusí, že se všechno, co je její, rozpustí v té záplavě zuřivosti.

Potřebovala to ze sebe nějak dostat ven, možná vyzvracet, nějak otevřít svůj krevní oběh nebo hrudní koš a vypumpovat všechnu bolest pryč. Dostat to ze sebe ven. Sestra měla v kufříku na výtvarku zalamovací nůž. Z nějakého naprosto bizarního důvodu je měli mít, pamatuje si. Kdo by tak malým dětem dal do ruky zalamovací nůž? Ale teď se hodil, bezmyšlenkovitě ho vzala, zamknula se v koupelně a skrz kanoucí slzy promýšlela další krok.

Neměla by se zamykat. Pokud přijde zpátky, asi ho to ještě víc naštve. A pokud to neudělám dost rychle...

Vědomí, že ví, co dělat, že ví, co udělá, ji uklidnilo. Musí být klidná, musí se teď soustředit. Musí odhadnout, jak moc přitlačit na plast. Ostří namíří kolmo na kůži a přitlačí, je to nový pocit a nová situace. Pud sebezáchovy jí řve do ucha, proto je první přejetí čepele po kůži jenom povrchové, pak přitlačí víc. A chvíli je dokonalé ticho. Chvíli se nic neděje, až za okamžik se objeví červené korálky na šňůrce, kterou z ničeho vytvořila. Ani nedokáže určit, jestli to bolí. Příčina, proč to dělá, bolí mnohem víc. Krev kape na podlahu a endorfiny poblázněně tančí, když si v euforii prohlíží, co udělala. Je to jako tenkrát, když vypila první panák vodky. Ten pocit, že cosi zapadlo na své místo, kde to mělo vždycky být. Jako by něco v jejím mozku konečně sepnulo a ona teď mohla být jako ostatní, po všech těch letech.

Ale tohle není jako ostatní, tohle ostatní nedělají, tohle dělají magoři a blázni... Omotá si ruku od krve toaletním papírem a poslouchá, jestli je někdo na chodbě, neslyší ale nic než tlukot vlastního srdce. Srdce, které by takhle mělo tlouct pořád, krev, která by měla být zběsilá, protože je tak mladá a naživu. Já jsem naživu. Dlouho jsem si nepřipadala takhle naživu.

Ikdyž jsem pro ostatní mrtvá...Tohle je něco, co může být jenom moje.

@academia-lucifer

@academia-lucifer

𝗂𝗀: 𝗌𝖾𝗋𝖾𝗇𝖾𝖾.𝖼

𝗑, 𝗑, 𝗑, 𝗑, 𝗑, 𝗑

𝗑, 𝗑, 𝗑, 𝗑